SIROTA KRÁĽOM

Ján Maliarik

Novelka z viacerých svetov.

Edice Knihovna Celo-Zemského Univerzálního Státu, Sv. 136

Vydání druhé, Brno 1996

Knihu lze objednat na adrese Společnosti Jána Maliarika.

Ukázka ze scénáře stejnojmenného literárního pořadu, který dle knihy autora připravil a přednesl v Brně 21. prosince 2003 Milan Friedl.

I. HUDBA

Byl to mládenec pěkně urostlý, krásné milé tváře, velkých očí se zvláště záhadným vážným pohledem. Bylo mu právě čtyři a dvacet let. Za městečkem přeskakoval hluboký výmol. Když dobře přeskočil, dodal pokaždé radostně: "Pane Bože, to pro tebe". Když skočil špatně nebo se udeřil: "Pane Bože, to pro mne". A nepřestal dokud nepřeskočil desetkrát dobře a nevyslovil: "Pane Bože, to pro tebe". To byla od desíti let den co den jeho motlitba.

Někdy si vybral místo tam, kde byl výmo širší, a někdy, kde byl užší, podle toho, jak si právě troufal, anebo v jaké byl náladě. Na jednom místě byl výmol zvlášť nebezpečný. Na straně, odkud se obyčejně rozbíhal, vyčnívalo obrovské skalisko a na druhé straně byla puklina zabíhající až do polí. Břeh s puklinou byl také podemletý. Na dně výmolu bylo vidět vymleté skalisko a vypadalo to jako otvor do nějaké jeskyně, jako vchod do podzemí.

V den svých čtyři a dvacátých narozenin se modlil celou krásnou mládeneckou duší. Nic nedbal rolníků ani děvčat jdoucích po nedaleké cestě, kteří na něho tu a tam posměšně pokřikovali, jen přeskakoval a přeskakoval a nechybil ani jednou. Z místa se skaliskem se však ještě neodvážil skočit.

Na tomto světě neměl nic, mnohdy ani kde by hlavu složil, kde by přenocoval, ačkoli byl všem po ruce, poslušný a věrný jako pes, pokorný a tichý jako beránek; do poslední chvíle neměl jediné přítulné duše, jediného oddaného přítele. Už od pěti let byl opuštěný, ale někdy chodil opatrovat děti mladší naž byl sám. Za to dostal kousek tvrdého chleba nebo několik studených brambor od včerejška.

Ten výmol byl jeho jediným věrným přítelem, školou i posvátným kostelem. Tady si mohl někdy požalovat i přenocovat, když nebylo nikoho, kdo by mu nabídl pomoc. Teď se tady modlil nadšeně a zbožně a ačkoli nic neměl, byl spokojený, šťastný a blažený.

Lidé jdoucí po nedaleké cestě všelico o něm povídali: "Věru, už by jednou mohl mít dost té své hloupé namyšlenosti", řekl jeden.

"Čtyřiadvacetiletý výrostek a ještě nemá rozum!" dodal druhý.

"Snad by ho bylo třeba oženit" poznamenal třetí.

"Ostatně ty by sis ho mohla namluvit", řeklo pichlavě jedno z děvčat a obratilo se k Aničce, která - nikdo neví odkud - přišla před nedávnem do městečka a teď sloužila u Čermáků na konci.

"A jak se ten chlapec jmenuje?" zeptala se Anička nevinně.

Následovala chvilka nemilého mlčení, které přerušil stařičký dělník: "Nelitovala bys, děvče moje. Janíček je velmi pořádný a hodný mládenec. Kdybych byl děvčetem, dnem i nocí bych prosil Boha, aby mi ho dal za muže. A že se toho přeskakování tak houževnatě drží, vždyť v tom není nic zlého. Dělá to docela z pěkné ušlechtilé pohnutky. Byl tady u nás asi pře deseti lety misionář. Janíček - mohlo mu být tehdy asi třináct nebo čtrnáct let - chodil kolem kostela, ale vstoupit se ostýchal. Vzal jsem chlapce za ruku a vešli jsme do kostela. Lavice už byly plné a tak jsme stáli u sloupu. Za námi přišlo ještě množství lidí.

Kazatel vyšel na kazatelnu a mezi jinými řekl, že při motlitbě Bůh nehledí na naše slova, ale na naše srdce. Na to připomněl, jak se jeden mladík modlil přeskakováním příkopu a že ta motlitba byla Bohem vyslyšená, protože pocházela z čistého srdce. A dodal: "Tak se modli i ty a zatoužíš-li, dostane se ti nejvyššího království"."

" Dobrou noc, Kateřinko!" řekla Anička dobrosrdečně děvčeti bystrého rozumu, která pomýšlela na Janíčka, ale ji urazila.

"S Bohem!" odměřeně ona. Místo, aby něha Aniččiných slov naklonila k dobru, tím víc jí pohrdla a v duchu jí nazvala hloupou kozou.

HUDBA

Janíček si sedl nedaleho skaliska plný posvátného nadšení. "Krásně je tu, jako v ráji, jako v ráji," opakoval polohlasně. "Dnes jsem neudělal ani jednu chybu. Pane Bože, to všechno pro tebe!" Vstal, že půjde lidem posloužit a že někde přenocuje.

"To jsi ty, Janíčku? Nanos nám trochu vody!"

"Už jde, tetičko."

"Pojď nám pomoct skládat seno!"

"Přijdu, strýčku, jen co tady tetičce nanosím vodu."

"Večeřel jsi už, Janíčku?"

"Ne, Kristýnko."

"Počkej, přinesu ti trochu mléka."

"Kristýnko, řekni mu, aby si lehl do sena a zítra aby u nás zůstal celý den. Budeme ho velmi potřebovat."

HUDBA

"Moje drahá mamičko, měla jsem dnes v noci překrásný sen. Byla jsem jakoby v ráji. Viděla jsem Janíčka sedět na královském trůnu se zlatou korunou na hlavě. Vedle něho, také na trůnu, královna, spanilé tváře, jako sám nejkrásnější anděl. A já hned po boku královny, také jakoby na trůnu, ale to už nebyl trůn, bylo to jakési nádherné sedadlo, jaké jsem jaktěživ neviděla. Vedle mne seděly ještě nějaké panny, jakoby princezny a z druhé strany vedle krále zase princové. Tři panny v bílém hedvábí nesly ve větším košíku krásné utěšené růže, pěkně se poklonily a podávaly nám je. Nejprve královně, potom králi, to Janíčkovi a potom i mně. Ale když mně podávaly růži, ohlédla jsem se, v tom jsem se píchla o trn a dvě kapky krve padly na zem a proměnily se v perly. Potom jsem se probudila a už jsem nemohla usnout."

"Vidím, Kristýnko, dítě moje, že jsi trochu pobledlá. Ale sen je snem. Nepřipoštěj si ho k srdci."

"Mamičko moje dobrá, dnes byste mohla uvařit k snídani kávu, zavolat Janíčka a posadit ho vedle mne."

"Ty jsi mi, dítě moje, tím snem celá zblázněná."

"Ne, mamičko moje zlatá, já Janíčka velmi ráda vidím."

"Co tě to napadá. To budu muset přísně zakročit." Zašla do zahrady, kde kvetly růže a Kristýnka vběhla do kuchyně a rozplakala se. HUDBA

II.

Asi pře měsícem přicházela k městečku dívka s malým baťůžkem, důstojného vzzření a s jakousi nadpozemskou milostí a ušlechtilostí, krásných rukou a vlasy jako zlatovláska. Mohlo jí být kolem dvaceti let a šla si hledat službu.

Zaklepala na dveře prvního domu u Čermáků. Čermáková otevřela dveře a usmála se na pěknou dívenku.

"Jsem chudobné děvče a hledám službu. Jmenuji se Anna."

"To ráda slyším. Měla jsem dcerušku Aničku. Deset let jí bylo, když mi umřela."

"Neplačte, panímámo. Bůh řídí naše osudy a vždycky k našemu dobru."

"Máš pravdu, dcero moje, ale postarejme se raději o tebe. Nevede se nám právě špatně, práce máme plné ruce, ale máme syna na studiích a tak nejsme schopni dát ti velké služné. Co říkáš?"

"Ráda u vás zůstanu."

"No dobře, to mě těší. Nejsem ke každému tak důvěřivá, ale máš čistý pohled. Bůh tě tedy pozdrav u nás, Aničko. A říkej nám tetičko a strýčku."

Čermákův dům byl známý svou prostotou a klidem. Ale od té doby, co přijali Aničku jako vlastní, vládlo u nich cosi, co pvznášelo nad všednost. Anička působila jako dobrý duch. Čeho se dotkla, všude nechala stopy svých dovedných rukou a své čisté duše. Byla každou chvíli středem celé rodiny, jako slunce, které všechno osvěcuje. Čermáková často připomínala: "Pravého anděla nám poslal Bůh do domu".

HUDBA

Čermákovi vezli domů poslední fůru sena a náhodou se potkali s nejbohatším sedlákem Bartošíkem: "Tak už svážíte, švagříčku."

"A jak jste daleko s vaším?"

"Ale dva tři dny ještě. Nemohl byste mi půjčit vaše lidi?" řekl Bartošík víc žertem než doopravdy.

"Aničku vám půjčíme na zítřek" - rádi se s ní pochlubili - "a také ostatní, jestli je budete potřebovat."

Jak Bartošík uviděl Aničku, zvolal s veselým úsměvem na tváři: "Opravdu, pověst nelže! Kdo tě jen měl, že jsi tak krásná! Víš, miluji všechno, co je pěkné. A moje žena je nejen pěkná jako růže, ale také pracovitá a při tom opatrná a šetrná. Pětadvacet let žijeme spolu jako holoubci a zlého slova nepadlo mezi námi. Tak přijď a všechny nás poznáš!"

HUDBA

Druhý den předstoupila Anička skromně před Bartošíkovi a jak jí bylo přikázáno, řekla: "Strýček a tetička vás pěkně pozdravují."

Miško, syn Bartošíků, s očima upřenýma na Aničku zdvíhá klobouk a šeptá cosi jako "Dobré ráno" a tvář se mu vyjasnila. "To je ona!..." Zapráská bičem a koně uháněly k Pasekám, odkud se rozléhal dvojhlas písně: Zapadej slunce, zapadej za vrch javorový, pověz dobrý večer mému šuhajovi!

"Kdo to zpívá?" zeptal se Miško překvapeně.

"To shrabují děvčata Růžičkovi; i Bětka je s nimi!"

Miškova tvář zvážněla. Bětka Růžičkových byla jeho spolužačkou, s kterou si hrával a vznikla mezi nimi tichá přirozená láska. Po městečku se už mluvilo o jejich zasnoubení, které se mělo uskutečnit po žních.

Miško začal nakládat fůru. "Pojďte mi pomoct!"

Čekal, že Anička přijde, ale nešla. Seskočil tedy z vozu a přibližovat se k Aničce: "Aninko!... viděl jsem tě minulou neděli v kostele... a teď se mi zdáš smutná..."

"Jsem i nejsem..." odvětila poněkud záhadně, ale jemně, a podívala se na Mišku pohledem, kterým mu chtěla vážně povědět: "Buď věrný své Bětce!"

Avšak on tomu pohledu rozuměl po svém a sice tak, že by byl Aničku chytil do náruče a zanesl rodičům: "Tatíčku, mamičko! Buďto mi ji dáte, anebo v černou zem syna pochováte", jak si to od rána skládal a stokrát v duchu opakoval.

Anička poodběhla za pohozeným snopkem sena a přihrábla ho k hromádce, kterou právě dovršili. Na to se nenápadně zamíchala mezi ženy.

Fůru zavázali a Miško si cestou domů sladkobolně zpíval:

"Vysoko k hvězdám do výše,

hluboko k perlám do moře:

ale k tobě mám ještě dál

a v mém srdci hlubší žal!"