ŽIVOTOPIS JÁNA MALIARIKA

Ing. Otmar Doležal a Otmar Doležal ml.

BYL ČLOVĚK POSLANÝ OD BOHA, JEMUŽ JMÉNO BYLO JAN

(Život Kňaza Jána Maliarika jako Oběť Vše-Otcovské Lásky) 

Část první (1869-1918)

Vydavatelství SULABHA Společnosti Jána Maliarika, Brno

Edice Knihovna Celo-Zemského Univerzálního Státu, Sv. 170

Vydání první, Brno 2003

Knihu lze objednat na adrese Společnosti Jána Maliarika.

ukázka:

ÚVODEM

Mnoho let mě již dělí od chvíle, kdy jsem se při našem posledním rozloučení v nemocnici U sv. Anny v Brně zahleděl do tváře vyzařující tolik něžné, milující lásky, jakou jsem později, za celý svůj další život, nepoznal.

Celá bytost Jána Maliarika v tu chvíli přede mnou ožila zvláštním světlem a září, která naplnila mé nitro. V tuto nezapomenutelnou chvíli ožily Mistrovy oči zářivým jasem, který se rozléval celou Jeho bytostí. Naše pohledy se přitahovaly a setkaly magickou silou vzájemné příbuznosti milujícího Otce a oddaného syna. Byl jsem dojat, až rozechvěn, na pokraji slz.

Mistr vnímal celé moje nitro i rozcitlivělou duši, a aby usnadnil naše loučení, vztáhl ke mně ruce se slovy: "Otynečku, moje zlaté dítě, nic se neboj, i nadále budeme spolu ..."

Objal jsem obě žehnající ruce a láskyplně políbil. Neubránil jsem se přitom slzám. Velká lítost sevřela moje srdce. Dveře nemocničního pokoje, místa našeho společného týdenního pobytu, se zavřely. Pocítil jsem velkou osamělost, lítost, prázdnotu, jako bych ztratil v této jediné chvíli všechno - doslova všechno.

Dlouho jsem o všem prožitém přemýšlel, probíral jednotlivé úseky svého života v Mistrově blízkosti od raného dětství až k dnešnímu dni. Oživoval jsem si jeho přednášky, každé slovo, myšlenku, často i několikrát opakovanou, aby se tak stala mým duchovním dědictvím, provázela mě až do konce života, a tak vytvořila myšlenkovou základnu k vlastní duchovní činnosti. Studiem Mistrova literárního odkazu jsem později natolik vyspěl, že jsem začal systematicky zpracovávat celý literární odkaz a šířit jej jak v našem, tak v bratrském slovenském národě, z něhož Ján Maliarik vzešel.

O sepsání Mistrovy biografie jsem uvažoval již před mnoha lety, protože jsem si vše prožité často opakoval a také jsem mnohé vyslechl od nejbližších žáků i veľkolevárských evangelíků. Stále jsem se necítil dost zralý. Teprve nyní, na prahu devátého decennia svého života, povzbuzen elánem a příslibem spolupráce mladých spoluzakladatelů Společnosti Jána Maliarika (především Romana Veverky a mého syna Otmara), jsem přistoupil ke splnění tohoto životního úkolu.

I. D Ě T S T V Í

1. Čas narození

Ján MALIARIK se narodil 7. listopadu 1869 kolem půl jedenácté v noci. Matriční záznamy sice uvádějí následující den - 8. 11, Mistr však zdůrazňoval skutečné datum, a to z mnoha důvodů. Především proto, aby z přesných údajů o datu a hodině mohl byt případně sestaven horoskop. To se také později uskutečnilo, a sice ve dvou případech: První horoskop je zmíněn Jánem Maliarikem v dopise (bez data), jímž odpovídá dnes již neznámé ženě, která horoskop vypracovala. Z této odpovědi možno mnohé vyčíst, také jak dalece se výklad přiblížil skutečnosti:

"Velevážená paní !

Jak s horoskopy, tak i s Vaší divinací jsme oba: paní učit. Malá a já, nanejvýš spokojni. Vidím, že astrologii v značné míře ovládáte. A těšíme se z toho. Jako vůbec ze všeho, čím může Slovensko-Polsko- Český Národ náš vyniknout a se proslavit! -

Vidím tolik cest, tolik možností a způsobů, aby se Národ náš stal Velkým a Svetochýrečným, aby byl Požehnáním všemu Světu, - avšak překážky zdají se být nepřekonatelny! Je s tou masou lidu práce tak ohromně těžká. Proto tím více se těším, když už něco hotového zbadám, najdu.

Astrologie je Božská Věda! Svatá Věda! Velkolepá, Nádherná Věda! Ale také nesmírně těžká, protože nezměrných rozměrů! Když už jste tak daleko: nešetřete času a peněz a námahy: pokročit ještě dále, zdokonalit se ještě více a pak -

Sloužit Milovanému Národu Slov.Polsk. - Českému.

Co na mně jest, já bych všecko učinil a všecko obětoval v Svatých Službách Pravdy a Vznešených Ideálů. Jsem na tu dobu ještě vždy v pensi se 440 kor. měsíčním důchodkem. A proto nelze mi finančně mnoho učinit. Doufám však, že to již dlouho tak nepotrvá. Všichni jasnovidci, cheiromanti, media i kartáři - ač jsem o to nikdy nežádal, jak Vám to horoskopicky jasným je - divinovali mi neobyčejné věci.

A i kdyby ne: cítím to a vím to. Když jsem po převratě zůstal v pozadí: divili se veľkolevárané, že jak jest to jen možné?

Odpověděl jsem: Já Mám Času Dost. Nerozuměli. Nevysvětloval jsem blíže. Nebylo by to na svém místě bývalo. Atd.

Znám již několik ušlechtilých lidí, které nutno povznést. Jest to povinností. Však nižší se nepovznesou. Budou ještě proti nim. Protože se jich bojí. Aby zasloužilí mohli být náležitě povzneseni, proto nutno mít potřebné porozumění a být Mužem Velikého Srdce.

Bod smrti znamená: za útlého dětství mi smrt 4-krát hrozila. Porod se mnou byl na smrt těžký. Matince i mně hrozilo nebezpečí smrti. Pak ještě třikrát jsem byl na smrt nemocen. Dvakrát jsem se topil ve vodě, jednou jsem se do hlavy udeřil strašně ve vodě a jednou jsem jako student při krkolomném cvičení hrozně spadl. Ale vždy jsem vyvázl. Čekala na mne Velká Úloha.

Moje ješitnost jest již nadobro spálena: dobrotivostí a soucitem, Otcovským Milováním Všeho Bytí.

Pánovitý jsem nanejvýš. Dnes však toho již nikdo necítí. Ano, cítí se dobře pod mým panováním.

Jsem neustupný, ale dnes již jen ve Službách Dobra.

I prudkost a hněv značně zmírněn a projeví se, jen když mám s ničemností nebo podlostí nebo leností = s línými lidmi dočinění.

Že je Vám v mém horoskopu mnohé chaotické, nedivím se tomu. Já stanul až u Nejvyššího Boje, do slova: až u NEJVYŠŠÍHO BOJE a do dnes JEJ nemám ještě dobojovaný. Jest nepředstavitelně Veliký, Těžký, Strašný, Božsky Vznešený a Posvátný ..."

*

Druhý horoskop zpracovala Mistrova žákyně paní Vilma Jamnická, vdova po národním umělci Jánu Jamnickém, která založila v Bratislavě astrologickou školu. Mohu potvrdit, že její výklad byl vždy pečlivě zpracován na základě hlubokého duchovního poznání.

"Necháme-li promluvit hvězdy na základě astrologického horoskopu, který si nechal vypracovat sám Mistr ve svých pozdějších letech, tak se dovídáme, že Mistr Ján Malárik (později přejmenovaný na Maliarik) se narodil pod znamením nebeského Štíra, jehož síla se druží s velkou houževnatostí a pevností a vyjadřuje okouzlující milost. Ve všem jej provází velká dobrota.

Slunce bylo v době narození pod obzorem a tím napovídalo, že veškerý boj, který vynaloží ke splnění svého poslání, bude vzdálen světskému úspěchu, protože vývojová úroveň se ještě silně opírá o vliv minulé vývojové etapy - ve vládě Ryb.

Jupiter v konjunkci s Plutem vyjadřoval, že bude státem, kde se narodí, neuznaný a také, přes mnoho svých obětavých darů a vznešených ideálů na úrovni světového poslání, opomíjený.

Také Jupiter v opozici se Sluncem přímo bránil přízni státních orgánů. Slunce v opozici Pluta umožňovalo na druhé straně herkulovské výkony. Luna v konjunkci s Venuší přinášela laskavé srdce, Slunce dobrotivost, něžnost, družnost. Saturn v sextilu se Sluncem předurčoval vážnost práce a řešení dlouhodobých cílů. Merkur v sextilu s Lunou velmi dobré a jasné, logicky účinné vyjadřovací schopnosti. Lunární uzel v kladné konjunkci předpokládal mnoho osobních vztahů a schopnost porozumění druhým v jejich životních otázkách. Neptun M.C. nabízel sebeobětavě zapomenout na sebe a být prospěšný celku. Konjunkce Saturna s Marsem předurčovala k mimořádně velkým výkonům v každém směru.

Astrologický horoskop je odzrcadlením vývojového stádia jedince a obsahuje informace o tom, jakou úlohu má naplnit pro svůj další duchovní růst. Zasvěcenci hovoří, že velcí duchové, přinášející nová poselství lidstvu, začínají budovat svůj ideál na holé, pusté zemi."

• Prostor narození

Ján Maliarik se narodil v západoslovenské Myjavě. Myjavský kraj hrál v dávné minulosti, v době, kdy okolo r. 830 podlehlo Nitranské knížectví knížectví moravskému, významnou úlohu při zakládání Velkomoravské říše - Velké Moravy, prvního společného státu Slováků a Čechů. Později prožíval také pohnuté události, zvláště v době, kdy Maďaři posunuli hranice svého nově založeného státu až k hradu Sárvár. Tehdy postihlo tento kraj velmi těžké období, které poznamenalo jeho celkový další vývoj.

Počet původního obyvatelstva Myjavy vzrůstal nejen přirozeným způsobem, ale také pozdějším přistěhovalectvím.

Jedna fáze spadá do doby tureckých vpádů do tehdejšího Uherska, do let 1541 až 1571, kdy Turci opanovali také Budín a odtud podnikali loupežné výpravy dále na sever. V té době prchali obyvatelé do těžko přístupných hornatých a zalesněných končin Bílých Karpat, rovněž do prostoru Myjavy. Další přistěhovalecký proud směřoval z Čech a Moravy ještě v době před Bílou horou, ale hlavně po ní. V zápise o kanonické vizitaci na myjavské faře z r. 1788 se hovoří o obyvatelích Myjavy pocházejících "ex parentibus Bohemis Hussitis" - z českých husitských předků. Tehdy sem přicházeli čeští nekatolíci, protože v Uhrách v důsledku trvajícího tureckého nebezpečí byla větší náboženská svoboda. Český původ obyvatel Myjavy připomínají jména jako Šefčík, Vlček, Ticháček, Hanák, Svítek, Vrána, Kyselý.

Nelehké životní podmínky této oblasti vyžadovaly od obyvatel velmi mnoho úsilí, obětavosti, pokory, ale především zbožnosti a lásky ke svému rodnému kraji, což mělo velký vliv na formování jejich mentality. Ta se vyznačovala pracovitostí, skromností, ale i nesmiřitelností s útlakem maďarské vrchnosti. A snad právě z útlaku pramenilo hluboce zakořeněné národní povědomí a snaha o udržení vlastních kulturních tradic.

Nejvýrazněji se tento charakter projevil v letech 1848 - 1849, kdy vrcholí tlak rakousko-uherské monarchie a probuzení vlastenci jako např. Hurban, Hodža, Štúr a mnoho dalších vyzývají lid k domobraně a národně osvobozeneckému boji proti narůstající maďarizaci. Začínají se shromažďovat skupiny dobrovolníků a připravují ozbrojené povstání. K Myjavě jako ohnisku vzpoury se přidávají i města Liptovský Mikuláš a Martin.

Snahy po osvobození byly vyjadřovány četnými memorandy, zaváděním slovenštiny do škol i církevních sborů, zakládáním kulturních spolků na podporu slovenské inteligence ...

Vyvrcholení nastalo v roce 1861 vznikem Martinské deklarace a následně v roce 1863 založením Matice slovenské jako národní vědecké a kulturní instituce. Slovenský národ si začal uvědomovat potřeby svobodného a rovnocenného postavení mezi ostatními národy rakousko-uherského mocnářství.

Zesilující odpor Slováků byl však pro Vídeň a Pešť varovným signálem možného nebezpečí. Proto byl hledán způsob jak Slováky zastavit a přinutit znovu k poslušnosti. Do centra vzpoury byla poslána vyzbrojená vojska, která ve své převaze nakonec vlastenecké snahy Slováků zcela potlačila. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 byly osudy Slováků svěřeny zcela do rukou maďarských vládnoucích tříd. Národností zákon z roku 1868 zavedl doktrínu o jednotném uherském národě a nepřipustil žádné politické ústupky nemaďarským národnostem.

Od poloviny sedmdesátých let, kdy se stal ministerským předsedou Koloman Tisza, který se jednoznačně vyslovil, že "v Uhersku o žádném slovenském národě neví", se začínal uplatňovat vůči Slovákům otevřený maďarizační kurz.

Houževnatost a odvaha Myjavanů se potvrdily, když se i přes tvrdé represe na zdejší evangelické škole udržovala slovenština jako vyučovací jazyk a učitelé dál rozvíjeli u žáků slovenské národní cítění. Lidé se nepřestávali sdružovat v kulturních spolcích, kde se šířily vlastenecké myšlenky. Buditelská činnost upevňovala vědomí slovenského národa.

• Rodiče

K národnímu hnutí se připojovali všichni, kdo nepodlehli maďarizačním tlakům. Mezi ně patřil vlastenecky smýšlející Ján Maliarik, narozený 5. dubna 1842 - Mistrův otec. Po předcích sice zdědil pytlíkářské řemeslo, avšak touha po vzdělání a vrozená inteligence jej přivedly mezi vlastence. Podrobněji se seznamoval s historickými událostmi a dějinným významem národa slovenského, který pro svůj duchovní jemnocit a pokornou odevzdanost do Vůle Boží přijal a trpělivě snášel úděl pokořeného národa ve prospěch kulturního a duchovního pokroku hrubších a zaostalejších národů. Národ však může plnit jen tehdy své duchovní poslání, je-li svobodný. Mezi vlastence občas přicházela i sličná panna Zuzana Peštvár, narozená 22. prosince 1840. A zde našli v sobě zalíbení mladý Ján a Zuzana, o níž projevoval zájem leckterý mládenec. Ján měl více štěstí než ostatní nápadníci, a tak později uzavřel se Zuzanou sňatek.

Jejich horoskop sice nemáme, ale z pozdějšího života vyplývá, že Ján, zrozený ve znamení Berana, se projevoval statečně při hájení spravedlivých požadavků svých slovenských spoluobčanů. Zuzance, narozené ve znamení Kozoroha, bylo nutno v životě mnoho vytrpět nejen pro Janíka, svého muže, ale též pro Janíčka, drahého synáčka.

Evangelická církev a.v. na Myjavě byla od svého založení ovlivňována nově příchozími českými exulanty, kteří zde nacházejí možnost svobodného projevu své víry. S nimi přichází i nový proud silných postojů k svobodnému pojetí života, v národním i náboženském směru. Do tohoto nového proudu se aktivně zapojují i mnozí původní obyvatelé, takže se postupně vytváří nový společenský postoj, který působí na široké okolí myjavského regionu. Tento nový, národně probuzenecký ohlas neunikl ani mladému Jánu Maliarikovi. Je houževnatý, silný, plný nezdolné touhy uplatnit se v tomto novém společenském dění. Po nocích se zdokonaluje ve čtení a psaní a rozšiřuje své vědomosti nad úroveň řemeslného pytlíkáře. Záhy vyniká nad ostatní, a to nejenom v obecném pojetí života, ale i v chrámové službě. Připojuje se k mladým národovcům, kteří se scházejí ke společnému rokování, kde si vyměňují své první poznatky a názory, rozšiřují mezi sebou literaturu, týkající se nejenom historie národa, ale i právního opodstatnění samostatné existence mezi ostatními národy.

Obrodný pohyb mezi obyvatelstvem slovenské národnosti začíná znepokojovat maďarskou vrchnost, a proto zřizuje z vybraných Slováků na ochranu svých mocenských zájmů velitele "pandúrských kolónií". Mezi jmenovanými je také Ján Maliarik. K tomuto výjimečnému jmenování přispělo jeho sebevědomé, rozhodné, ale vždy spravedlivé, přirozenou inteligencí vedené veřejné vystupování v duchu rozvoje všeobecného blaha myjavských občanů. Tak si počínal již od mládí, aniž by upřednostňoval sebe. Spravedlnost a pravda, vždy statečně hájené, mu byly vším - hlavním smyslem života.

První setkání (...ze života, obraz I.)

Prostorná sborová síň evangelické fary se postupně plnila návštěvníky různého stáří a stavu. Muži i ženy hovořili mezi sebou tlumeně, vážně, stále sledovali vstupní dveře v očekávání ohlášeného hosta, nového člena společenství.

Dočkali se!

Znenadání se otevřely dveře, vstoupil pan farář a s ním nový člen společenství. Vešel sice rázně, ale sebevědomě důstojně. Jeho celá postava vyjadřovala sílu, neohroženost, ale při tom rozvahu a přirozenou moudrost získanou praktickým životem. Přehlédl celé shromáždění a dvorně se na pozdrav uklonil.

"Milé sestry a bratři, dovolte, abych vám představil bratra Jána Maliarika, zdejšího rodáka a nyní nového člena našeho sboru."

Ján Maliarik povstal. Každého z přítomných zaujal svojí statnou postavou. Široké čelo se klenulo z černých kudrnatých hustých vlasů, jiskrné tmavé oči prozrazovaly bystrost postřehu s cílevědomou pohotovostí a rozhodností.

"Znám bratra Jána již dlouho. Vždy, za všech, někdy i velmi těžkých okolností jednal spravedlivě,ve smyslu rozvoje veřejného blaha myjavských spoluobčanů. Tak si počínal již od mládí, aniž by upřednostňoval sebe. Spravedlnost, vždy statečně hájená, mu byla vším - hlavním smyslem života.", doplnil pan farář, "a nyní dám slovo našemu novému členu."

Ján Maliarik se laskavě rozhlédl kolem a vlídně, však zvučně promluvil:

"Milé sestry a bratři, děkuji za uvedení do vašeho společenství. Od mládí jsem byl v rodičovském domě veden k lásce a službě národu slovenskému. Tou službou rozumím nejen každodenní práci, bratrskou pomoc, ale i přinášení obětí. V této těžké době mohu říci, že jsem připraven, bude-li třeba," krátce se odmlčel, obecenstvo hluboce zaujato snad ani nedýchá "přinést i oběť nejvyšší, život!"

Hlas Jána Maliarika, přednášející každé slovo melodickou intonací, se nesl celým shromážděním a zanechával v posluchačích silný dojem. Ján pokračoval:

"Nesmazatelný příklad nám zanechal děd Michal Maliarik, fojt, který obětoval všechno pro kříšení slovenského národa. Také já chci pokračovat v jeho započatém díle!

Děkuji bratru faráři, že mě pozval mezi vás.

Slibuji, že vás ani národ nezklamu."

Chvíli bylo ticho, nikdo se nepohnul z místa, ale najednou se všichni hrnuli k Jánovi, aby mu potřásli rukou na důkaz své přízně.

Mezi posledními přišla mladičká dívenka, půvabné tváře, až andělského zjevu, Zuzana Peštvárová. Životní polyfonie, hlas této země, ale i nebe zde nechalo zaznít své nejkrásnější tóny, dosud nepoznaný citový zážitek, který po čase dozrál v manželský svazek, v rodičovský základ pro zrození výjimečného synáčka Jána Maliarika, budoucího duchovního reformátora, spisovatele, filozofa světového věhlasu. Ten po mnoha letech, kdy zůstal sám se svou drahou mamičkou, po mnoha prožitých společných radostech, bolestech, ale i tragédiích, položených na oltář národa k duchovnímu povznesení lidstva napsal:

"Dobrí, ako bola mamička moja, môžu byť len blažení. Tu v kruhu zdárných dietok, tam v kruhu svätých anjelov."

Otec Ján Maliarik byl světlou výjimkou mezi prostým lidem. Většína se totiž držela osvědčeného postoje: příliš na sebe neupozorňovat. On se však nikdy nezdráhal zastat se a pomoci druhým. Především v mnoha situacích, kdy bylo Slovákům ubližováno maďarskými úřady. Vrozená moudrá a přemýšlivá povaha jej vždy vedla rozebírat každou spornou situaci spravedlivě, dobrotivě, v duchu evangelia: Pane Bože, jen nikomu neublížit, ale přitom ani své si nedat!

Tak se postupně stal řemeslník Ján Maliarik známým, přitom vždy dobrotivým a spravedlivým zastáncem ukřivděných. Nejen sousedé, ale i přespolní si ho vážili. Často s prosbou o radu a pomoc se zastavili.

Když byl tedy obeslán na velitelství, nabídku poskytující větší možnost uplatnění přijal.

Na prvním místě však byl vždy uvědomělým Slovákem, věrným synem svého národa. Praktiky, vedoucí k široké maďarizaci Slováků, které vrchnost bezostyšně proti slovenskému lidu uplatňovala a se kterými se otec Ján stále častěji setkával, ho však utvrzovaly v odhodlání vzepřít se a bojovat za život slovenského národa. Statečně se ujímal všech nespravedlivě stíhaných a postiženým všestranně pomáhal. Sepisoval pro ně stížnosti, radil jak postupovat proti lživým obviněním nebo nátlaku vládnoucích úřadů. Brzy se však proti němu začaly hromadit stížnosti u nadřízených, které nakonec vedly k suspendování z pandura na obecního bubeníka (sluhu - ohlašovatele zpráv občanům). Ale ani toto osobní i společenské ponížení jej nezlomilo.

Rodina, která se mezitím odstěhovala za svým otcem - živitelem do Holíče, se začala ocitat ve finančních potížích a hledala možnosti levnějšího živobytí. Proto se často stěhovala z domu do domu - jak dosvědčují domovní čísla, uváděná v matričních záznamech. Nemoci, které v té době obcházely většinu příbytků tohoto kraje, se nevyhnuly ani domu Maliariků. Ještě v dětském věku zemřeli postupně všichni tři Janíčkovi sourozenci (Betuška, Anička a Samuško).

A když se nebojácným srdcem otec Ján Maliarik pouštěl do stále odvážnějších akcí odporu, přišla další hluboká rána osudu: byl úkladně zavražděn.

Začala těžká doba života chudé matičky a malého synáčka.

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí po spravedlnosti (...ze života, obraz II.)

Evangelický a.v. chrám v Holíči byl naplněn věřícími v nejvyšší míře. V třetí lavici seděla rodina Maliarikova.

Otec Ján, v pandurské uniformě se šavlí po boku, přidržoval čepici stejnokroje pod levou paží. Vedle seděl tmavovlasý kučeravý syn Janíček, ruce složené po vzoru maminky, sepjaté na klíně a soustředěně sledoval pana faráře na kazatelně. Občas pohlédl na maminku sedící vedle něj v krásném krojovém šatě.

Kázání se neslo celým prostorem chrámu:

"Kdo chce Krista uhlídat, všechna světla duše své musí porozžíhat. A která jsou to světla naší duše?

Přátelé milí! Každá vroucí, srdečná, jméno Boží oslavující a zvelebující modlitba - to je svíce a světlo života. Každé jednotlivé kázání a rozjímání Slova Božího. To je svíce a světlo spasení našeho. Jak praví i žalm 119., verš 105: Svíce nohám mým jest slovo tvé a světlo stezce mé!

Každá nábožná, ducha probouzející píseň - tj. svíce a světlo k životu nebeskému.

Každá vzdělavatelská práce, každá hlubokosti Boží zpytující myšlenka, každá osvětová snaha a každé osvětové dílo, každý podnik, kterým se snažíme naše bližní poučit a povznést, každý skutek, kterým usilujeme církev svou mravně zdokonalit, pozdvihnout a napravit. Každé slovo, kterým přispíváme k tomu, aby tma a mrákoty noční zažehnány byly - to všechno jsou jednotlivé svíce, jednotlivá světla, kterými osvětlujeme chrám ducha našeho a budovu církve své.

Drazí přátelé moji, my jsme všichni synové Boží. A kdo slova tato v duchu čistoty a evangelického smýšlení čte nebo poslouchá, ten ví, že oslovení patří jemu.

Bůh je naším otcem a vychovatelem, a proto jako otec volá na svého milého syna:"Synu můj!", tak to i Bůh činí.

A co nám chce říci náš otec nebeský?

Proto na nás tak líbezně volá, abychom naklonili ucho své i srdce své k moudrosti a rozumnosti, Abychom moudrost i rozumnost více milovali než zlato a stříbro a než všechny poklady zemské."

Po Službách Božích se všichni rozcházeli do svých domovů.

Tatínek se ještě zdržel v rozhovoru s panem farářem.

Maminka s Janíčkem šli napřed.

Cestou kolem louky Janíček znenadání odběhl. Na louce natrhal kytičku krásně rozkvetlých bílých kopretin.

Přiběhl k mamince, ručička svírala kytičku a rozzářené oči Janíčka provázela slova:

"Maminko, Ty jsi naše světlo!"